Mé poslední dny s královnou
22
+22
Letenky do Londýna nyní stály tolik, co stojí běžně letenka do New Yorku, a zbývalo jich opravdu jen několik. Hotely byly za obvyklé londýnské ceny, bylo jich na výběr sice méně, ale najít ubytování problém nebyl. Londýnské centrum bylo téměř celé uzavřené, v okolí Buckinghamského a Westminsterského paláce byly desítky policistů a také dobrovolníků. Londýňané říkali, že tolik lidí ve městě nebylo ani při Olympiádě.
V úterý jsem se vypravil k Buckinghamskému paláci, kam proudili lidé a následně pak do Green Parku, kde bylo zřízeno místo pro pokládání květin. Na trávníku byly stovky květin, dopisů a různých malých dárků, nejčastěji psů corgi. Mimochodem v Londýně skoro nebyl obchod, v jehož výloze by chyběl portrét královny, některé obchody smuteční výzdobu pojali skutečně okázale. Například slavný Barbour zcela potáhl své výlohy černí a pouze na jednom okně stála kondolence lady Margaret Barbour, která směřovala královské rodině. Důstojné smuteční fotografie královny byly také na letišti, kde jim byla dána přednost před obvyklými reklamními plakáty.
Další den ve středu, byl mým cílem výstav královniny rakve ve Westminster Hall. Do Londýna jsem odlétal s informací, že k rakvi Královny Matky v roce 2002 se čekalo čtyři hodiny. Sdělovací prostředky však přišly brzy s odhady na 12, dokonce 30 hodin. Stál bych snad i déle, ale druhý den ráno jsem musel letět zpět do Prahy. Rozhodl jsem se proto změnit původní plán a jít k průvodu rakve královny, která se převážela z Buckinghamského paláce do Westminsterského a zkusit místo na Horse Guards Road. Tři hodiny před převozem zde stálo již sice dost lidí, ale měl jsem dobrý výhled. Lidé byli velmi ohleduplní, nepředbíhali se, zdvořile konverzovali, občas se něčemu zasmáli. Ve 2 hodiny 22 minut oodpoledne, vyšel průvod z Buckimghamského paláce, davy fascinujícím způsobem ztichly. Pár minut poté se ze zatáčky z The Mall přiblížil průvod ke mně. Vojenská kapela hrála Beethovenův smuteční pochod číslo 1 od J.H. Walche. Nikdo nemluvil, nikdo netleskal, všichni tiše stáli a při přejezdu dělové lafety na které ležela rakev se lidé klaněli. Rakev byla zahalena královninou standardou, na ní spočíval bílý věnec a imperiální koruna, která zářila ve slunečních paprscích. Za rakví kráčel král Karel a všichni jeho sourozenci, princové William a Harry, další členové rodiny a královniny domácnosti. Byl to silný, emotivní zážitek. Po průjezdu smutečního průvodu se davy začaly klidně rozcházet a já se procházel zataraseným centrem, viděl jsem pak ve voze prince Edwarda, který se vracel do Paláce a také slavné královnino státní Bentley, které šofér odvážel do Královských stájí.
Shodou náhod a obrovského štěstí, jsem se později večer dostal k Westminstru, kde jsem měl možnost se zapojit do čekající fronty. V sídle parlamentu prováděli velmi důkladnou bezpečnostní kontrolu, což podle mne způsobilo ono dlouhé čekání. Za pár okamžiků po kontrole jsem se ocitl v obrovité Westminster Hall, která nyní, o půlnoci, působila až mysticky. Uprostřed haly stál vysoký katafalk s rakví, ke koruně nyní ještě přibylo žezlo a jablko. U rakve jsem se uklonil a odešel z haly ven. V prvních hodinách po zpřístupnění haly, se kolem rakve chodilo pouze v jedné, velmi řídké frontě. Působilo to skoro tak, jako kdyby člověku byla dána možnost rozloučit se zcela o samotě. Teprve druhý den se začalo kolem rakve chodit mnohem hustěji a ve dvou řadách po každé straně.
Tento zážitek byl skutečně silný a mimořádný. Mimořádná byla také vřelost Britů, jejich snaha pomoci a zejména jejich slova díků. V hodinách čekání se několik z nich dalo se mnou do řeči a byli překvapeni, že jsem nejel do Londýna jako turista, ale skutečně vzdát hold jejich královně. Děkovali mi se slzami v očích. Mně se při mém pobytu v Londýně také mnohokrát hrnuly slzy do očí, jak z důvodu osobního smutku, tak především díky obrovské solidaritě a pocitu sdíleného truchlivého okamžiku, který královské sídelní město nabídlo ve dnech před pohřbem Jejího Veličenstva.
ŠD
